mG
mG

Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vanu (jak my místňáci Vancouver hrdě nazýváme) líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody, budete-li chtít. První, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí TU. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času, a že to může být taky první a poslední šance nebo jedna z mála šancí. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad: když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, tak bych třeba odmítl. Řekl bych si „pojedu příště“. Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.

Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Nedá se tu surfovat, pravda. Ale to můžete zajet do Tofina na Vancouver Island na víkend nebo na pár dní. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, tak můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.

Pořád ale platí, že ta omezená doba je naprosto zásadní, a to i proto, že mě to nutí poznávat nové lidi. Výhodou i nevýhodou tady toho bytí tady je, že tu nikoho neznám. Pokud nechci všechno dělat sám nebo s Míšou, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami s Míšou). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde někam ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti. Třeba tohle byl docela kámen úrazu v během studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí, ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline. Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. Tady jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl zajít na nějakou, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné, samí noví lidi, že jo. Na podzim jsem razil stejný přístup jak v Brně a když už jsem šel, tak většinou sám. Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl rok ve Vanu, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem 4x na highline během nějakých 10 týdnů a na nespočet longline.

Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem tu došel.

Jsem zároveň přesvědčen, že mě pobyt v Kanadě dělá i nějak jako tak krásnějšího a silnějšího, jak ukazuje jedna fotka ze zákulisí: