mG
mG

Wwoofing

V červenci 2015 jsme vyzkoušeli wwoofing v kanadském městečku Hope v Britské Kolumbii. Což takhle, kdybych teď napsal, jaké to bylo?

Když wwoofuju, tak to znamená, že pracuji na usedlosti, farmě nebo prostě někde, kde se zabývají pěstováním plodin nebo i chováním zvířat organickou cestou. Za takovou práci nedostanu žádné keše, ale ubytování a jídlo. Obecným pravidlem je to, že pracuji 4-6 hodin denně 5x v týdnu. Podle toho, co jsem zaslechl, tak se to liší, ale základ je, že si nic nevydělám, nic neutratím, dostanu jídlo nebo prachy na jídlo, dostanu místo na spaní a budu makat přiměřeně tomu, co za to dostávám. Účelem je to, že farmáři neutratí tolik za pracovní sílu (asi), poznají nové lidi z jiných částí světa a wwoofeři se podívají do cizí země, naučí se něco o zahrádkaření, farmaření, chování a těhlech věcech a všichni jsou spokojení. Tolik k teorii.

Teď k praxi a zkušenostem, které jsme získali my. K wwoofování jsme se rozhodli proto, že jsme navzdory očekávání nedostali včas pracovní povolení do Kanady a museli jsme vymyslet záložní plán, díky kterému bychom mohli bez nákladů přežít v Kanadě třeba celé prázdniny. Oficiálně není třeba mít totiž na wwoofing pracovní povolení, pokud nepřesáhne 4 týdny, není hlavním cílem cesty do Kanady a probíhá na nekomerční farmě.

Předesílám, že nejspíš jsme se dostali na jedno z míst, kde je wwoofování v Kanadě hodně příjemné a pohodové, byť to samozřejmě nemůžeme úplně posoudit. Každopádně jsme skončili u šestašedesátiletého chlápka z Ameriky jménem Joe, který měl asi docela těžší život za mladých let, protože odRoss lake na kajakumítl bojovat ve Vietnamu a utekl z Hawaje, kde probíhal výcvik, do Kanady, kde pobýval ilegálně nějakou dobu, než se věci začaly řešit. Joa bych popsal jako hodně milého, ochotného, vůbec né přísného, trochu neorganizovaného a ultra ukecaného pána. Bydleli jsme v domě, který jsme měli pro sebe s ostatníma wwooferama, což jsme vůbec nečekali a byl to absolutní luxus. Kromě veškerého vybavení u domu byla i garáž/dílna, kde si klidně člověk mohl něco kutit. Tam mě napadlo, že by se mi líbilo dělat něco se dřevem, a proto jsem se rozhodl, že po návratu domů se stanu amatérským truhlářem.Práce wwoofera není vždy prdel

Práce probíhala na Joově „farmě“ nebo spíš zahradě, která byla na krásném místě kousek nad Kawkawa lake pár kilometrů od Hope. Docela často mu tam běhali jakýsi jeleni, létali dravci a v noci pobíhali medvědi. Práce byla často docela neorganizovaná, občas mi nedávala trochu smysl, protože Joe přesně vlastně nevěděl, co chce a často měnil své plány. Nicméně především práce nebyla náročná a nikdo nad námi nestál a nebuzeroval nás, jací jsme debilové, takže super. Naopak Joe byl absolutně v pohodě, a když se něco nepovedlo, tak většinou to zhodnotil větou „…, but that´s OK.“ Na druhou stranu jsem si poprvé vyzkoušel kruhovou pilku (myslím tím vrtačku s nástavcem na vyřezání kruhu do dřeva) nebo velkou pilu na řezání dřeva nebo řízení malého traktůrku, což byla mega zábava. Po několika dnech mi Joe svěřil i svého trucka, takže jsem si mohl zařídit pořádný koráb.

Výborné bylo, že jsme poznali dvě korejské holky. Proč výborné? Asiati mi vždycky přišli jak z jiného světa, úplně mimo a tak jsem byl zvědavý, co budou zač a tak. Nakonec se ukázalo, že byli úplně v pohodě, ale přece jenom bylo občas znát, že jsou z jiného kraje. Třeba jsem nevěděl, že si věk počítají ode dne početí a ne ode dne narození nebo samozřejmě mlaskání u stolu (na rozdíl od domova mi to ale nevadilo – vlastně by bylo lepší, kdyby se to prostě všeobecně povolilo, aby si každý jedl v klidu, jak chce a nemusel se stresovat tím, jestli náhodou nemlaskne), všechno si fotí (to je asi společné opravdu všem Korejcům, Japoncům atd.), fotí si všude selfie, fotí se a dělají u toho pózy, fotí se sami, fotí se spolu…když se divili nebo něco pochopili, tak udělali úplně výborně „ááááá“ s perfektní melodií, fakt jinak než, jak to děláme mi. Naopak se nám smáli (v dobrém), že děláme „ehm“ a „mm“, prostě, když nám někdo něco vysvětluje a místo slova jen uděláme zvuk, který znamená, že souhlasíme, rozumíme nebo který znamená, že nesouhlasíme, nerozumíme. To jim přišlo strašně vtipné. Třeba tohle všechno znáte, ale tohle bylo pro mě nové. Ale vlastně jsme si s nimi víc rozuměli, než s Francouzi, což bych nečekal. Abych to celé shrnul, tak jsem zjistil, že Korejci jsou taky lidi.

Samotnou kapitolou bylo jídlo. Absolutně nejvíc luxusní jídlo skoro každý den, protože náš hostitel pracoval mimo jiné i v pohostinství a bylo to znát. Jako největší lahůdky jsme měli třeba jeho lasagne bez masa a naopak s velkou porcí sýru, protože lasagne „are all about the cheese.“ Skvělý byl taky Sheperd´s pie z brambor, mrkve a dalších věcí – jednoduché a vynikající. Mám recepty, takže se těším, až si to udělám sám. Dále nesmím zapomenout na parádní kafe se šlehačkou, borůvky se šlehačkou, crepes v podání francouzského wwoofera, chuk v podání korejským wwooferek atd. atd. … byl jsem přežranější než doma normálně tyvoe.

Co se týče smysluplnosti toho, že Joe využívá wwoofery, tak jsem došel k závěru, že se mu to musí šeredně nevyplatit, Joe telefonuje z místa, kde je víc signáluprotože svým zahrádkařením nevydělává téměř nic a většinu má pro sebe. Jídlo a bydlení pro třeba 6 lidí, které tu běžně má, stojí docela nějaké peníze a podle mě by bohatě stačilo, kdyby tu měl tak maximálně dva lidi. Pravým důvodem, který si Joe možná ani sám nepřipouští je ale to, že má neustálou společnost a protože manželka mu pracuje ve Vanu větší část roku. Sám má očividně rád poznávání nových lidí, takže víc než o ekonomičnosti to je podle mě o tom, že mu to jen dělá dobře někoho u sebe mít. Navíc je hrozně ukecaný a vůbec nepotřebuje, aby mu jeho partner v konverzaci nějak odpovídal nebo se jí účastnil. Jednou jsem vyzkoušel neříct vůbec nic a vesele si mluvil dobrých 20 minut o obsahu díla Marxe a Engelse a já řekl jedinou větu. Takové konverzace trochu nudí, zvlášť když jejich obsahem je něco, o čem nemáte ani pHyebin bagristkaáru. Ale celkově vzato to není nic zásadního, aby to změnilo můj veskrze pozitivní vztah k Joovi. Někdy naopak jsme se dostali k velmi zajímavým tématům, jako třeba tehdy, když Joe obhajoval možnost mít v USA zbraň, což podle něho je záruka toho, že na USA zaprvé nikdo nikdy nezaútočí, protože když se vezmou všechny zbraně vlastněné Američany, tak je jich podle něho víc než všech ostatních zbraní na světě; zadruhé ozbrojenost amerického obyvatelstva považuje za záruku toho, že se vláda nikdy nedopustí něčeho naprosto šíleného, co by vyhnalo lidi do ulic, protože si to vůči ozbrojenému obyvatelstvu zkrátka nemůže dovolit. Podle jeho názoru to v Evropě půjde do kytek a budeme se muset brzy potýkat s nacisty a naše velké mínus bude to, že nemáme nic (zbraně), čím bychom je zahnali do kouta nebo pohrozili. Někdy to opravdu bylo docela zajímavé a poučné, protože jeho pohled na svět je opravdu celkem odlišný od toho našeho. Pro mě nejzajímavější bylo povídání o tom, jak pracoval na kanadské železnici v 70. letech. O tom ale někdy jindy, protože to si zaslouží detailnější a propracovanější zpracování a ne jenom nějaký výžblebt.

O volných dnech jsme se dostali i do přírody. Rozhodně nejlepší byl výlet na Ross lake s kajaky a kánoemi. Tam možná začalo mé přehodnocení vztahů s vodními sporty. Protože je všechno daleko, bylo super, že jsme mohli využít i jeho auto, které nám půjčil. Stačilo jen zaplatit benzín. Zkrátka opravdu taková pohoda, s tím, že se 5 dní v týdnu pracovalo, ale většinou nijak tvrdě a ani nijak extra dlouho. Občas jsme až měli pocit, že si takový servis za tu práci nezasloužíme.